Deni aktuálně

Prosinec 2010

Letos v únoru měla Deni nevšední zážitek. Letěla vrtulníkem z Nového Města na Moravě do Prahy do motolské nemocnice. A my měli šokující začátek roku: Deniska onemocněla infekční endokarditidou. Laicky vysvětleno: zánět srdce. Srdíčko pumpovalo bacily po celém těle, a tak se přidal i zánět žlučníku a dalších orgánů (dutinu břišní měla naplněnu vodou a trpěla velkými bolestmi). Po dvou měsících intenzivní péče lékařů, kdy každou chvíli hrozila operace, byla nakonec uzdravena. Hallelujah!

Nicméně celkově je na tom o něco hůře. Časté nemoci nás vyčerpávají. Momentálně ležíme doma se zápalem plic. Snad bude líp.

Aktuálně u nás

Prosinec 2010

Kluci se u nás hezky sžili, i když začátky nebyly jednoduché.

Tomášek se musel naučit, že spory se neřeší ranami klackem do hlavy odpůrce, že si nemusí vynucovat pozornost neustálým řvaním a že s hračkami se dá hrát i jinak než je ničit. Díky Bohu za jeho pozitivní přístup k životu --- je to neustále veselé a živé dítko, které sei hodlá se vším poradit. Teď zápolí s písmenky v 1. třídě. Je velice obdarovaný v zajímavé oblasti: hledání. Nikdo neví, jak je to možné, že všechno najde! Jelikož miluje dinosaury a patlání v blátě, chce být archeologem.

Páťovo sžívání s naší rodinou byl velmi náročné, protože mu bylo 11 let a život u nás byl tolik odlišný od toho, co zažil. Nejenže se musel naučit pracovat (aáá, to bolí!!!), ale také poslouchat (vždyť život na ulici je bez autorit a musů!), být zodpovědný za své chování a povinnosti (což nezažil nikdy). Zpětně vidíme, že na sobě udělal obrovský kus práce a jeho píle a vůle je obdivuhodná.
Chvílemi jsme ale byli ze sebe zoufalí navzájem. Neuměli jsme řešit spory: Páťa často reagoval zvracením, dávením, chroptěním, zkrátka hysterickým záchvatem i v docela banálních situacích.
Momentálně spolupracujeme výchovné péče v Brně a nutno říct, že nám to prospívá a Páťa se opravdu snaží. Zlepšil se ve škole, dosáhl výrazného pokroku ve hře na trubku (v dechovém orchestru to dotáhl na "druhou trubku"), pomáhá doma. Nicméně vaše modlitby potřebujeme i nadále.

Dominik končí 9. třídu ZŠ a přemýšlí, co dál. Jako dyslektik, dyskalkulik, dysortografik a s poruchou ADHD to nemá jednoduché. Neexistuje něco jako maturitní obor "lov zbojníků"? Umí jezdit na koni bez sedla, u toho střílet z luku, seskakovat z plného cvalu, naštípat hromadu dříví, vykydat tunu hnoje, je chytrý, hezký... ale škola? Učení? To není #1.

Berenika je v 5. třídě a přichází do puberty. Kde je to hodné tiché děvče? Nutno říct, že je šikovná, hudebně nadaná, zodpovědná. Bude taková i po absolutoriu puberty?

Dvojčata, i s Tomem vlastně trojčata bojují s 1. třídou, s prvními hudebními nástroji a výcvikem juda. Mají hezký věk pohádek a společného blbnutí.

Betynka konečně pochopila, že své místo v rodině neztratí, i když už nebude miminko. Je už docela velká a rozumná. Složila superhit Bylo nebylo (parafráze na Znouzecnost). Pořád máme tendenci ji rozmazlovat. Všichni, rodiče i sourozenci. Nepořídíme nějaké mladší dítě? Aby nezůstala Benjamínkem?

A my? Kromě péče o děti a zvířectvo provozujeme jezdecký oddíl (což je práce na každé odpoledne), kde se věnujeme hlavně dětem z náhradních rodin a zvažujeme i nabídku nedalekému DD v Rovečném. Kromě toho zajišťujeme chod neziskovky a snažíme se rozšířit mezi veřejností, zejména mezi křesťany, víc povědomí o potřebě sloužit opuštěným dětem. Tiskneme letáky, děláme přednášky atd. A sháníme peníze na svou činnost. Práce nad hlavu!

Deni

Prosinec 2008

Od doby vzniku knížečky Nesviť mi do repráku! do dneška uběhly více jak dva roky a mnohé se změnilo. Vývoj šel kupředu i u samotné Denči, ačkoliv v některých oblastech minimálně, v jiných rapidně. Díky své mimořádné schopnosti "nahrávat si do hlavy" odposlouchané fráze a odsledované situace se pomalu, ale jistě naučila "uchopit po svém" běh událostí doma i ve škole. Já vím, že to je normální proces učení, ale u ní trvá déle a nepropojuje jednotlivé oblasti života, neumí to používat v nadhledu, zobecnit. Například ví, že dětská sedačka se rozepíná, až auto zastaví. Jenomže problém nastane, když auto zastaví na křižovatce, a zatímco čeká na červené, Deniska usoudí, že kola stojí = vystupujeme, a rozepne sebe i sourozence. Člověk se rozjede a po autě mu "plují" děti bez sedaček. Tento případ je starý. Již jsme na něm zapracovali a po roce vysvětlování už Deni situaci chápe (rozepne se, až ji vybídneme). Ale výborně ilustruje její způsob myšlení. Musíme tedy nad ní mít kontrolu neustále, protože nikdy není jasné, co ji napadne.

Díky této své "nahrávací schopnosti" umí totiž mnoho slov, složitějších slovních spojení (naposlouchaných z CD, od sourozenců apod.) i dějových situací. Lidi okolo sebe tím mate, protože působí velmi sběhle, ale ve skutečnosti často neví, o čem je řeč. I nás mate, a tak oscilujeme mezi velkou důvěrou a zhrzenou nedůvěrou. Naposledy jsme se nechali strhnout její vášní pro počítač, který mají v družině a paní učitelky ji chválily, kterak ji "práce na PC" baví. Pořídili jsme jí tedy doma PC s jednoduchými hrami, ale její způsob obsluhy počítače (vypínání, zapínání pro zábavu), programů (kdy se proklikala myší hluboko do softwaru a celý jej několikrát poněkud zavařila) i tiskárny (kterou dokázala nepozorovaně otevřít a popatlat sebe i okolí barvou) nás moc nepřesvědčil.

Nicméně vstup do školy (září 2007) přinesl velké změny k lepšímu. Jednak to, že se ocitla ve Speciální škole mezi dětmi s mentálním postižením, ale i specializovaný přístup pedagogických pracovníků, to vše podnítilo její velký skok kupředu hlavně v oblastech sebeobsluhy, samostatnosti celkově, snažení se, cílevědomosti, svým způsobem i zodpovědnosti. Nejsem proti integraci, ale naše Denča se poslední dva roky ve školce cítila mezi vrstevníky odstrčeně. Hráli hry, kterým nerozuměla, připravovali se na vstup do ZŠ a Denča i oni cítili rozdíl, který mezi nimi narůstal. Jistě se paní učitelky snažily, ale přeci jen myšlení mentálně postižených je natolik jiné, že potřebují úplně speciální přístup, jakož i společnost dětí se stejným postižením.

Teď je Denča naprosto spokojená. Jejím spolužákům je sice okolo šestnácti let, ale mentálně jsou na tom podobně a mají se tak rádi, že naše ostatní děti, bojující ve svých třídách s tlaky od vrstevníků ("Já mám lepší mobil!" "Nebudu s tebou kamarádit, protože jsi husa!"), jim závidí a navrhují, že též přestoupí do pomocné školy. Obzvláště, když vidí, že Denča nosí samé jedničky a pochvaly a s paní učitelkou si tyká! Všichni jí to závidí!

A tak se Denča pomalu učí písmenka, slabiky, ba už přečte i pár vět! Poznává čísla, učí se počítat. Sice je to stále "v procesu nahrávání", ale pro nás je to velký zázrak. Paní učitelce patří náš velký dík.

U nás

Prosinec 2008

V posledních měsících žijeme příchodem Patrika a Tomáše do naší rodiny. Rodinný systém je křehká hierarchie (lépe řečeno pevná hierarchie, ale citlivá, velmi citlivá na jakékoliv změny poměru sil). Při příchodu každého nového dítěte vše jakoby exploduje a pak pomalu usedá na NOVÁ místa. Nejprve tedy všichni na sebe různě upozorňují (zlobením, vztekáním, rozbíjením věcí), jsou zpět ve vývoji a jsou na sebe protivní, přehnaně si hlídají hranice a ujišťují se všemožnými způsoby, zda je mají rodiče stále rádi a co jim nová sourozenecká pozice přináší za výhody či nevýhody.

Prvních 14 dní je tedy velmi náročných. Jak prohlásila má kamarádka (pěstounka, 10 dětí) je to "na odvoz na psychiatrii".

Asi nejhůř zareagovala na příchod Klokánků naše nejmladší Betynka. Když jí došlo, že tu zůstanou napořád, přestala jíst a pít. Dopoledne ještě trošku pojedla, ale odpoledne to vyzvracela a zbytek dne ležela zkroucená se zavřenýma očima. Nemluvila, nekomunikovala, úplně apatická. Po týdnu hladovky skončila na JIP v brněnské dětské nemocnici na kapačkách, dehydrovaná, vysílená. Po dalším týdnu byla propuštěna domů coby zdravá, neboť veškeré testy a ultrazvuky byly v pořádku. Doma opět jedla minimálně a stále celé dny proležela na gauči, nemluvila, jenom brečela (tak strojeně, miminkovsky). Když promluvila, dožadovala se plen nebo krmení vleže. (Přitom předtím to byla šikovná holčička mluvící ve větách a zvládající sebeobsluhu.) Jedla a pila jen z obavy z nemocnice. Prakticky stále zavřené oči, obzvláště, když jsme s ní komunikovali. Po dalším týdnu otevřela oči a začala žvatlat jako miminko (hami, hají apod.) a pohybovat se lezením po čtyřech. To jí vydrželo týden!

V této fázi nám to došlo. (Dosud jsme se obávali nějaké zákeřné choroby!) Modlili jsme se za to a ještě týž den Bety zničehonic prohlásila: "Já už nebudu miminko. Předtím jsem se v miminko proměnila, ale teď už budu velká!" A od té doby je tu zpět naše sladká Bětka.

Ale i ostatní si museli na sebe zvyknout. Nejstarší Domino chodil domem, nadával děckám za každý detail a vykřikoval: "Já jsem teritoriální a všechno mi vadí!" Berenička Patrika shazovala před kamarády a Denča se na sebe snažila upozornit ničením drahých věcí svých sourozenců a hlídáním svého jídla ("aby mi to nesnědli"). Dvojčata se předváděla hyperaktivními výkony a Bětka, jak už bylo řečeno, šla do vývojové fáze miminka.

Kluci Klokani též museli být ze všeho pěkně vykulení. Seznámit se s novými sourozenci, rodiči, pravidly domu, příbuznými, známými, sousedy, spolužáky... Tak též reagovali občas plačtivě či výbuchy skrytého hněvu, což se projevovalo jako nedůvěra, podezřívání, že je nechceme, odmítáme atd. Navzdory tomu všemu jsme mohli od prvních chvil pozorovat, jak skvěle mezi naše děti zapadají.

Trošku jsme věk nových dětí "vykalkulovali" podle toho, co nám doma chybělo. Dávali jsme dohromady svoje poznatky nejen o našich dětech, ale i z různých psychologických knížek, abychom dobře promysleli věk i pohlaví nových dětí. Zní to hrozně, ale v tak velké rodině, jako je ta naše, prostě musí všechno fungovat a zákony fungování rodinných systémů zkrátka platí a je dobré je respektovat. Takže jsme nakombinovali a promysleli vše tak, že potřebujeme dva chlapce, jednoho k nejstaršímu našemu chlapci a druhého k dvojčeti, Mikulášovi. Domíno neměl k sobě partnera pro hry, a druhá po něm, Bebe, nebyla vhodný partner. Věkový rozdíl 5 let a odlišná povaha... často se o něco hádali a dokazovali si, kdo je lepší. Páťa mezi ně pásnul ideálně. Je partnerem jak Domčovi, tak Bebe. Ne že by se nepoprali, ale mají společné zájmy a ani jeden z nich nemusí být sám. Dřív například Domča "trpěl" u kydání hnoje. Nerad to dělal sám a museli jsme mu pomáhat. Teď to mají s Páťou za úkol a ve dvou jim to rychleji odsejpá, občas to proloží nějakou tou "kobylincovou přestřelkou" či skákáním do sena a je to fajn.

Mikuláš byl zase obklopen samými holkami. Julinka, jeho dvojče, byla od narození daleko aktivnější a měla sklony ho "převálcovat". On byl doslova a do písmene v jejím vleku. Bebe, Denča i Bětka si s ním zase hrály holčičí hry a k Domčovi měl příliš daleko. Příchod akčního Toma byl pro něho jako vysvobození. Konečně vzduchem zasvištěly meče, po kobercích se předhání Ferrari a staví se autodráha. Tomášek k nám též zapasoval naprosto ideálně a je radost to pozorovat. Je přirozeně spontánní a rád se mazlí, čímž nás všechny často přivádí k smíchu. Nedávno například seděl na gauči vedle Julinky a koukali na pohádku. Zničehonic ji popadl těma svýma obrovskýma rukama, otočil ji a dal jí obrovskou pusu na pusu. Julča se lekla, vlepila mu facku, což ale Tomovi nevadilo, a oba se dívali na televizi spokojeně dál.

Legrační je též pozorovat údiv kluků nad vesnickým stylem života. Spoustu věcí vidí a dělají poprvé a udivuje je to. Například Tomášek se divil tomu, že z kozy máme mléko, ale i klobásy, a ptal se mě, kde že ty klobásy na koze rostou. Zřejmě mu to vrtalo hlavou, protože příště se mě zase ptal, jestli hroznové víno máme taky od kozy. Jindy jsem našla lamí bobky pečlivě omyté mýdlem ležet na umyvadle.

Ráda bych poděkovala Fondu ohrožených dětí za zprostředkování pěstounské péče Toma a Páti. Že vyslechli naše požadavky, ale i obavy, a sami přispívali svými postřehy a návrhy při výběru vhodných dětí pro nás. Velký dík patří patří i tetám z bytu "Citrón" v brněnském Klokánku za péči o kluky, protože netrpěli citovou deprivací ani opožděním ve vývoji, jako to známe u dětí z dětských domovů. Dělají kus záslužné práce a patří jim náš dík. Kéž jim Pán Bůh požehná a dojdou ocenění i u našich zákonodárců!

Zpět na hlavní stránku