Rodina Konečných

Momentální stav: Po krátkých peripetiích, kdy naše rodina hledala směr svého putování a stěhovala se po městech českých (Brno, Praha), jsme naznali, že nejlépe nám i dětem bude na vesnici. Zakoupili jsme tedy chalupu na Vysočině poblíž Bystřice nad Pernštejnem, kterou se za chodu rodiny a provozu naší malé zoo snažíme zrekonstruovat a být přitom rychlejší než zub času, který na ní i na nás vytrvale hlodá.

Naši rodinu tedy tvoří máma, táta a 8 dětí.

Táta Šimon

je sice studovaný teolog, ale po 21 letech studií přišel na to, že nejlépe poslouží Bohu tím, že se ujme těch nejslabších. Pověsil tedy talár na hřebík, opustil kazatelnu a momentálně využívá své teologické i pedagogické vzdělání k výchově dětí svých i přijatých. Koho by zajímala jeho akademická nebo hudební kariéra, ať si na ni klikne.

Máma Alena

je úplně normální máma, která trpí pocitem, že po 16 letech v domácnosti už jí to nemyslí a nemá co na sebe. Zastává pozice manažerky, kuchařky, švadleny, uklizečky, pradleny, taxikářky a vychovatelky. Ve volném čase ráda sepisuje bláboly jako je tento.

Naše děti v pořadí, jak přicházely:

Dominik (1995)

je pracovitý a houževnatý puberťák, který má zvláštní vnímání světa díky ADHD a dyslexii, čímž náš všední svět nesmírně obohacuje a zároveň přivádí k šílenství. Je páníčkem pejska Huga a kobylky Jarmanky. Ta je jeho svěřenkyně a učitelka zároveň. Momentálně končí základní školu a přemýšlí co dál. Kovářem, policistou, zemědělcem?

Berenika (2000)

Je introvertní a citlivá dušička se sílou uragánu (když se naštve). Nádherně maluje a protože se ráda stará o druhé, chce být lékařkou. Andulka Modrásek je její a vzorně se o ni stará, stejně jako o poníka Lotranda.

Denisa (2000)

Přišla do naší rodiny v necelých dvou letech (2002) z Kojeneckého ústavu Brno -- Hlinky. Její začlenění do rodiny bylo poměrně složité, viz Nesviť mi do repráku! Momentálně je z ní však veselá komunikativní holčička, navštěvující 2. třídu speciální školy. Z rozhodnutí soudu ji máme od roku 2008 v poručnické péči. Do té doby byla v pěstounské péči. Krásně zpívá, pamatuje si i velmi dlouhé texty. V současnosti miluje Princeznu ze mlejna (ona sama se svou zálibou v agramatismech by spíš řekla "Princeznu Zemlejnu") a větami z této pohádky nám odpovídá v běžné komunikaci.

Julie a Mikuláš (2004)

Rozverná dvojčata ne nepodobná dvojčatům Weaslyovým z Harryho Pottera. Obzvláště Julinka vydá za dva kluky a není šaškárny, ve které by neměla prsty. Je neuvěřitelně fyzicky zdatná, od necelých dvou let lyžovala a ve třech letech plavala. Mikulášek je více hloubavý. Momentálně exceluje ve skládání písní, jež zpívá celá rodina. Hitem je Když jsou auta špinavý! Tady jsou mp3 této i jiných nahrávek.
V září 2010 nastoupili do první třídy společně s Tomáškem a rozšířili své zájmy o hru na hudební nástroje a judo.

Alžběta (2006)

je náš nejmladší a nejrozmazlenější Benjamínek s velmi bujnou fantazií a hudebními sklony.

Patrik (1997) [fotky nám zákon nedovoluje zveřejňovat]

přišel k nám do rodiny v létě 2008 ze zařízení Fondu ohrožených dětí pro děti vyžadující okamžitou pomoc Klokánek v Brně. Je to přemýšlivý a snaživý chlapec, milující zvířata. Dostal však v minulosti mnoho vážných ran podpásovek, se kterými se bude muset vyrovnat. Na vesnici je nadšený, vzal si pod patronát lamu Lailu, o kterou se vzorně stará, a sní o vlastním (tažném) koni. Miluje fotbal, který chodí hrát, a se svým bráchou Tomem má hezký vztah. Druhým rokem chodí na osmileté gymnázium a zamioval se (k údivu ostatních sourozenců) do hry na trumpetu, ve které se mu začalo dařit; v dechovce už postoupil na "druhou trubku".

Tomáš (2004)

je neuvěřitelné a živelné torpédo. Přišel k nám současně se svým bráškou Patrikem. Z Klokánku si přinesl léky na uklidnění, my se však rozhodli mu je nedávat a s jeho hyperaktivitou se vyrovnat sami. Díky Bohu má veselou a nekonfliktní povahu a úžasnou schopnost se se vším hned vypořádat ("Mně se po mojí mamince nestýská, ale jí se po mně stýská. Jenomže ona si mě nevybrala a vy jste si mě vybrali, takže já jsem teď tady.")

Takže Tomášek je teď tady a my doufáme, že se mu u nás bude líbit. Jakožto i všem ostatním dětem.

V září nastoupil do první třídy spolu s dvojčaty Juli a Mikem.

Tolik dětí? A dnes?

Čato se nás lidi ptají, jak můžeme zvládat tolik dětí v dnešní době. Že prý je nemůžeme dostatečně zabezpečit materiálně, poskytnout potřebné podněty k rozvoji a nakonec ani citově uspokojit tak, jako kdybychom měli třeba jen dvě.

Už samotný termín "zabezpečit v dnešní době" je zvláštní. Co znamená? To, co diktuje norma (co je to norma?), zřejmě TO, CO MAJÍ VŠICHNI, kdo si přejí plout s proudem a nevybočovat. Jde tedy o značkové oblečení, mobily, počítače, kroužky typu tenis, jazyky? O trávení volného času na bowlingu, dovolené v létě u moře, v zimě na horách?

Nemyslíme, že by tohle byla norma, která má určovat hodnotu života. Maximálně tak ukazuje míru blahobytu naší společnosti.

A nakonec: Kdy jindy než v dnešní době se žilo lépe? Naše babičky (ano, pouze dvě generace zpět!) vyvařovaly pleny na kamnech, praly je na valše a chodily je máchat do potoka, žehlily je "nabíjecí" žehličkou (do které se vkládaly žhavé uhlíky --- když vám nějaký vypadl na připravené prádlo, mohli jste je vyprat znova), 30 plen denně pro každé mimino --- my pouze jednorázovou plínku hodíme do koše. Vodu na praní i vaření si nosily ve džberech od obecní studny --- my jen otočíme kohoutkem. Když chtěly dětem ohřát mléko k snídani, musely nejprve nadojit (a to znamená kravce či koze nejprve vykydat, podestlat, pak je nakrmit a omýt vemeno), potom roztopit kamna (což obnáší přípravu dřeva a vynášení popela). My vyndáme mléko z ledničky a vložíme je do mikrovlnky. Úspora času minimálně hodinu (měřeno babkou, která kmitá jak šroub). O pračkách, myčkách, saponátech, supermopech a ústředním topení ani nemluvě. A to ještě musíme zmínit, že k tomu všemu pracovaly na poli, u zvířat, ve fabrice, na statku... A to mívaly hodně dětí. Bez lékařské péče, aut, hypermarketů, mateřských center, vložek, televize, počítačů, často i bez pořádných bot a oblečení na zimu, bez školních pomůcek. Ne, dnes si opravdu nemáme na co stěžovat.

Nesdílíme přesvědčení, že blahobytem děti dobře vychováme. Formující návyky jako práce, nutnost dělit se (o hračky, pokoj, ale i o rodiče), brát ohled na druhé, umět počkat na uspokojení svých potřeb, respektovat starší a tolerovat mladší, mít soucit s utrpením druhého (ačkoliv jindy mě děsně štve, že mi bere autíčko), to jsou podněty, které utvářejí lidské srdce. Ne počítač, televize, mobil, ba ani kroužek francouzštiny se super lektorem.

Zpátky na hlavní stranu