Nanervyjdoucí děti aneb děti, které nesplňují

Je pravdou, že každé, seberoztomilejší dítko umí být řádně protivné a jistě není žádné takové, co by svým rodičům nešlo na nervy, nedávalo příležitost k výbuchům a nepřipravovalo zkoušky trpělivosti. Děti jsou zkrátka děti, ne malí dospělí, a dětinské chování se vždy pojí s projevy, které dospělé jedince iritují. Ale od toho je tu výchova ve smyslu průvodcovství dítěte, jeho zasvěcování do JEHO (nikoliv naší) cesty, výchova, která buduje charakter, vštěpuje hodnoty a koriguje ničivé síly, dává hranice.

Každé dítě je jako pramen vody. Některé nabírá na síle hned na povrchu a projevuje se častými vodopády. Rodič je pak jako vodohospodář, který moudře ví, kde koryto prohloubit a dát mu pevné hranice, aby neohrožovalo celé okolí záplavami, a kde vybudovat přehradu, aby vnitřní síla byla k užitku. Tok a jeho síla se nedají zastavit (ani by to nebylo moudré), pouze usměrnit.

Jiné děti, introverti, jsou podzemní říčky s opatrným proudem, což je pro rodiče složitější. Hůře se korigují, přesto ale velmi senzitivně vnímají každý zásah na povrchu. Nebude-li o ně pečováno moudře, mohou nečekaně vystřelit z povrchu jako šílený gejzír anebo se ztratit v podzemí úplně.

Už jenom takové situace "normálních" dětí dávají rodičům zabrat. Jak se říká: "Nejšťastnější je matka, když děti spí."

Ale o těchto dětech řeč nebude. Tato stránka je věnována dětem, které, byť obdařeny toutéž vnitřní silou, nemají to štěstí, aby splňovaly "normy", jež udává dnešní svět. Vezměme si například děti s mentálním postižením. Za komunistů byly zavírány do ústavu, jejich matky byly přemlouvány, aby se jich zřekly, a za svůj celý život ústav neopustily, aby náhodou vládnoucí režim nedal záminku občanům si myslet, že tohle by mohl také být člověk, vrchol evoluce. Vytvářela se v nás fóbie k čemukoliv odlišnému, ať už šlo o děti s mentálním či fyzickým postižením. U indiánů byly naopak tyto děti uctívány jako děti boží, měly zvláštní privilegia a bylo jim nasloucháno.

V dnešní době je situace trošku lepší, než byla za komunismu, ale vštípená fóbie z odlišného nám zůstává. A tak rodiče takových dětí i v dnešní době čeká neporozumění lékařů (jsou matky, kterým lékaři řekli: "Dejte to pryč, nač si s tím kazit život, udělejte si lepší!"), nepochopení rodiny (často se partneři rozvedou; zvýšená zátěž je odcizí, jeden to neunese apod.), netolerance okolí (pomluvy typu: "Oni mají blbýho kluka." "Je postižený, protože se o něho nestarají!"). K tomuto obrovskému tlaku zvenčí se přidává vnitřní. Od pocitů selhání, sebeobviňování se, obav z budoucnosti, finanční nejistoty, změny životního stylu až po obrovský pocit frustrace, jaký přináší jen výchova postiženého dítěte. Zdravé dítě je vnitřně nastavené k růstu, poznávání, pružnosti, ochotě, proměně, učení se, zdokonalování se. Tyto vlastnosti (v různé míře) postiženým dětem chybí.

A tak tam, kde rodiče zdravých dětí zažívají pocity nadšení z dobře se vyvíjejícího dítěte ("Jé, on udělal první krok, a to je mu teprve 10 měsíců!"), srovnávají ho s vrstevníky, mají pocit dobře odvedené práce (a právem, protože dítě se rozvíjí díky jejich lásce a péči), jsou okouzleni potomkovými projevy tvůrčí osobnosti a tetlí se štěstím nad vystavovanými obrázky ve školce, tam rodič dítěte postiženého trpí obavami z nerovnoměrného vývoje, obviňuje sebe i druhé, zažívá zklamání (dítě něco rok učí a ono to stále neumí), zoufalství (když po roce, dvou učení nějaké dovednosti stačí jedna chřipka a dítě to zase neumí) a pocity nemohoucnosti, zatracenosti, únavy.

Je to jakoby zahradník pečoval vzorně o svoji zahrádku, děsně se na ní nadřel, aby dobře pohnojil, zryl, hubil škůdce, pečlivě přivazoval oddénky, zaléval a... rostlinka je mdlá, nedomrlá, místo pevných jasně zelených listů vyraší zažloutlé, ochablé lístečky, stonek se válí při zemi a nikdy nevykvete, nepřinese plody. A takový zahradníček je unavený, propadá pocitům marnosti a jediný důvod proč to celé podstupuje je ten, aby rostlinka nezhynula úplně. Plodů se nikdy nedočká. A protože je sám, opuštěný se svými starostmi v zahrádkářské kolonii plné plodících zahrad, nádherných silných květů a rostlin obtěžkanými chutnými plody, které dělají radost svým majitelům při dřině poloviční, než má on sám, potřebuje vědět, že jeho snaha není marná, jeho pocity pochopitelné, že na světě není sám, že je někdo ochotný mu pomoci a že ho někdo ocení. A my věříme, že poklady si neukládáme tady na zemi, ale v nebi a tam se dočká i odměny každý, kdo nese takové břímě.

Věříme ale, že takové postižené dítě může být pro své okolí velkým obohacením už tady, na zemi a že je Pán Bůh rozhazuje po zemi jako takové malé diamanty zakutané v blátě. Naučí své opečovávatele vnímat důležitější věci, než je výkon a úspěch, naučí vážit si je sebemenšího krůčku, vždyť žádný pokrok není samozřejmost (jen u zdravých dětí nám to tak připadá). Učí je bezpodmínečné lásce a přijetí (obojí často chybí úspěšným dětem úspěšných rodičů), dá jim pocit vděčnosti za každý den, kdy se prostě neděje nic hrozného, ale můžeme být spolu a užít si sluníčka. Také odhalí masky pokrytectví a falše lidí okolo a dá poznat přátelé a solidaritu v lidech, do kterých bychom to nikdy neřekli.

Jsou ale i děti, které nejsou nijak postižené a přesto jsou jiné. Dyslektici, dysgrafici, dyskalkulici, hyperaktivni, s poruchami pozornosti... Člověku to při pohledu z venčí připadá, jakoby dyslektik bylo normální dítě, které prostě trochu plete písmenka a při troše snahy se vše snadno napraví. Koho by ale napadlo, že odlišnost začíná již ve struktuře mozku, kdy chybí některé spoje mezi hemisférami, které spolu obtížně komunikují. Takový človíček pak vnímá celý svět jinak. Běžné situace vyhodnucuje svým zvláštním způsobem, zařazuje do svých neobvyklých kategorií a ješte neobvykleji o nich pak mluví s druhými. Zjednodušeně by se to dalo říci tak, že se stane věc A, on ji vyhodnotí jako věc B, ale prezentuje jako věc C. (Když řeknete, že to bylo A, tvrdí, že říkáte, že to bylo D.) Není se co divit, že mívá spoustu problémů v běžných situacích, neví, proč druhé lidi rozčiluje, připadá si hloupý, trapný, směšný, nepochopený.

Jelikož jsme rodiči takového dítěte, musíme přiznat, že ani my jsme mu dlouhá léta nerozumněli a trestali ho za věci, za které v podstatě nemohl a často se cítili druhými odsuzováni za nezvládnutí výchovy a nabádáni k tvrdšímu přístupu. Jak byste si například poradili se situací, kdy dítě zapomíná pomůcky do školy, domácí úkoly, ztrácí sešity i žákovské knížky, bačkory, kružítka, pravítka, čepice, cvičební úbor i se sálovou obuví (frekvence 10-30 věcí do týdne). Učitelé kroutí hlavou, trestají ho domluvami, poznámkami, důtkami, láteřením i shazováním před třídou a kladou nám na srdce, že takové chování je nepřípustné a svědčí o našem nedostatečném dohledu. My tedy také na syna láteříme, snažíme se kontrolovat obsah tašky, což je nadlidský výkon, protože rozvrh je denně ztracený a pokud náhodou ne, tak opsaný nečitelně nebo chybně. Nutíme ho psát domácí úkoly, ale on neví, jestli nějaký mají, protože si ho zapomněl zapsat. Koupíme tedy úkolníček, ale on ho ztratí. Koupíme další, ale on ho zapomene ve škole. Koupíme další a on z něho během několika přestávek (možná i vyučovacích hodin) vyrobí 300 parníků (a uklizečka si stěžuje). Koupíme další, ale zapomene si do něho zapsat úkol... Pane Bože, pomóc!

I když se učitelům nedivíme a jistě právě děti jako je náš syn způsobují selhávání jejich nervů, oběhové soustavy a zvyšují výskyt žaludečních vředů, nemůžeme s tím nic dělat. Jisté je jenom to, že školní deptání NIKDY nevedlo k nápravě. Asi proto, že příčinou NENÍ nedbalost a liknavost, jak učitelé tvrdí.

Jednou náš syn prohlásil: "Deni to má dobrý, ona je blbá a neví o tom. A já jsem blbej a vím to!" Ano, je to tak. Denča má mentální retardaci a ve svém světě je spokojená, ze školy nosí samé jedničky a pochvaly. Domča bojuje o každou trojku a den, kdy nic nezapomene, je malý zázrak. Přitom je to inteligentní nadaný hoch. Jeho sebevědomí je ale silně poškozeno naší i školní snahou ho "znormalizovat". Například kreslí zvláštní obrázky (jak to jen dyslektické vidění světa umožňuje), ale už v mateřské škole byl paními učitelkami stírán za nepečlivost, neschopnost vybarvovat přesně, kreslit líbivě. Jeho obrázek na nástěnce nevisel ani jednou.

Dnešní svět klade důraz na technicko-analytické myšlení, schopnost dlouho sedět (u PC), soustředit se, vyplňovat tabulky, nikdy se neprat, neběhat (pokud ano, tak kontrolovatelně po tělocvičně pod dozorem) a nebýt sám sebou. A to je pro diagnózoou dys-... a poruchami pozornosti prostě nemyslitelné. Co když ale nejde o žádné PORUCHY a jsou to jen odlišné osobnosti? Baví je hry velkých svalových skupin, umí být odvážní, stateční, manuálně zruční, mnívají skvělé nápady, které nás "normální" mohou obohatit, protože nastiňují svět z jiného úhlu. Ale to my nepřipustíme, protože pletou písmenka, mají diktáty plné chyb a lítají po chodbách.

Při výchově našich osmi dětí, z nichž dvě mají své specifické problémy, a i ostatní jsou osobnosti, jsem poznala, že více než o dětech je výchova o nás, o rodičích. O tom, jak moc jsme ochotni se měnit, opouštět staré vzorce, nalézat nové, vzdávat se svých představ o tom, co vše by dítě mělo splňovat (od vzhledu přes výsledky ve škole až po nasměrování jeho budoucnosti). Pak budeme obohaceni vztahem s každým dítětem. Není špatného dítěte, jsou jen rodiče neochotní (či neschopní) se měnit, jak to dítě vyžaduje.

Určitě neexistuje dítě jenom hodné, hezké, chytré a milé. Představuji si to jako princip kyvadla. Nemůže být nahoře bez kmitu dolů. Například Julinka je velmi učenlivé dítě s vyjímečně silnou vůlí. Tato vůle jí umožnila, že v roce a půl jezdila na lyžích, ve třech se naučila plavat a ve třech a půl číst. Sama. Ale stejná vůle způsobovala, že jako novorozenec řvala i 6 hodin v kuse. Řvala, až z toho zvracela, modrala a klepala se a nebyl způsob, jak ji utišit. (Po dva roky jsme spali čtyři přerývané hodiny denně.) Stejnou silou vůle si jako tříletá prosadila, že jí musíme ve 3:00 v noci masírovat záda. Řvala tak, že vzbudila celou rodinu! Nebo si ve městě lehla na chodník (4 roky) a prohlásila, že dál nejde. Při pokusu ji zvednout ječela jak siréna, vzpínala se, mlátila, prostě se nedala odnést. Vzhledem k tomu, že jsem s sebou měla ještě další tři děti a tašku s nákupem, musela jsem mobilem zavolat manžela, ať přijede autem mi pomoct. Byl tam brzy, ale problém by ji naložit do auta. Nohama se zapřela do dveří, že nešla nasunout dovnitř, při pokusu ji otočit se zase vzpříčila jako prkno a nešla zlomit, manželovi v rámci akce rozbila brýle. Samozřejmě přitom ječela tak, že se lidé zastavovali a vykláněli z oken, ukazovali si na nás a ani bych se nedivila, kdyby volali policii...

No a pak si pořiďte dítě se silnou vůlí!

A tak přejeme všem rodičům "zvláštních dětí" hodně trpělivosti, lásky a nadhledu. Tyto děti budou pro Vás obohacením. Jde jen o to je nalézt.

Zpět na hlavní stránku