Přirozená komunikace s koňmi

Na úvod této kapitoly bych chtěla zdůraznit, že vše zde napsané jsou mé vlastní postřehy. Jsou to postřehy z pohledu amatéra a každý koňák, ať už pravý horseman či zastánce klasické drezúry by mě jistě mohl ve spoustě věcí opravovat (jako se to ostatně běžně děje, pustím-li se do řeči s někým z "koňské branže"). Je to jako bavit se o výchově dětí. Každý má nějaký názor a pro něho i své důvody. Já zde uvádím názory své a důvody, které mě k nim vedly, a doufám, že budou obohacením i pro "nekoňáka" právě tak, jak byly a jsou pro celou naši rodinu.

Přirozená komunikace s koňmi, anglicky NHS (Natural Horsemanship) je termín naznačující způsob "výchovy" koně. Výchovy je v uvozovkách, protože v pravém slova smyslu nejde o výchovu, ale o vytváření vztahu člověk--kůň, ve kterém člověk koňskou řečí nabídne koni přátelství, vztah a vedení a zároveň autoritu. Autoritu, která nabízí koni bezpečí, ochranu, vedení, a proto by měla být pro koně přijatelná, doslova chtěná a lákavá, neboť kůň jakožto stádový tvor s mentalitou lovené oběti (není dravec, predátor) po ochraně a vedení touží. V takto nastaveném vztahu je pro koně radostí plnit člověčí pokyny, které tudíž mohou být velice jemné a není třeba používat pomůcek jako je bič, udidlo apod. Takový vztah má ale své zákonitosti, které musí člověk respektovat; a také klade nároky na znalost "koňské řeči", tj. způsobu komunikace. Nejznámějšími zastánci jsou Monty Roberts, Parelli, v Čechách pak Honza Bláha, Míša Kunová a další.

Jak jsme se k NHS dostali

Vyrůstala jsem na farmě u dědy, který choval poníky (kromě dalšího zvířectva). Byli to pěkní hajzlíci. Kobylka byla ze zoo a velice plachá, nedůvěřivá. Hřebeček z cirkusu byl sice krásný, ale zkažený a naprogramovaně zlý. Kousal, kopal, jak mohl nejvíc, a často lidem skákal na záda. Všichni se ho báli. Děda je měl na hříbata, občas nás svezl, ale jinak se s nimi nic nedělalo.

Pak jsem chodila do klasického jezdečáku. Nevzpomínám si, že by nás tam někdo učil víc než praktické věci jako péče o koně, výstroj či styl jízdy. Všímala jsem si, že se koním apriorně nedůvěřuje, pořád se někam přivazují, vodí velmi nakrátko a celkově se koně drží v šachu lidskou silou a pomůckami. Nabyla jsem dojmu, že koně můžou mít jenom lidé velmi odvážní a pokud možno i silní, nebo alespoň dost rychlí, aby stihli koně včas praštit bičem či násadou od lopaty při náznaku koňské "vzpoury". Takové vzpoury, střety s lidmi, kopance, kousance a jiné koňské naschvály (a že jich koně ale umí vymyslet!) se braly jako součást života okolo koní a nikdy nikoho ani nenapadlo pátrat po příčině, natož doufat, že by to mohlo být jinak.

O mnoho let později, kdy jsme koupili dvě huculské kobylky na rekreační ježdění s dětmi, jsme zjistili, že toto plemeno koní je sice extrémně odolné proti nemocem, chladu atd., avšak --- taky proti lidským snahám. Vyznačují se tvrdohlavostí, leností a rozežraností. Klasický přístup, jaký jsem do té doby znala, na ně neplatil, obě byly zvyklé na tvrdší zacházení a moc nerespektovaly člověka. S jednou, Jarmankou, to docela šlo, ačkoliv se chovala jako parní válec. Ovšem druhá, Gábinka, se projevila jako zkažený kůň (hryzala děti do obličeje přes plot apod.), a tak jsme se dostali k osůbce věnující se nápravě zkažených koní, k Veronice Berkové z Brna, kterážto nás začala pomalu seznamovat se základy NHS. Myšlenky níže zapsané tedy vznikly díky jejím postřehům a učitelským snahám, přefiltrovaným mýma zkušenostma. Nejsou zapsané všechny a také to není návod na výcvik koně. Je to jenom něco víc o naší rodině a o tom, jak nás práce s koňma obohatila.

  1. Řeč těla --- už způsob, jakým člověk vchází do ohrady, vzbuzuje u koně důvěru či nedůvěru. Přijdu jakoby ledabyle, koukám do země, ne koni do očí, ruce u těla, protože přímo rovně s upřeným pohledem koni do očí se pohybuje v přírodě jenom predátor, a kůň jakožto potencionální kořist má z tohoto přístupu strach. Způsob, jakým koně přivolám, jak mu nasadím ohlávku, v tom všem je řeč těla, kterou kůň čte a ví, jestli je přítel nebo otrok.
  2. Osobní prostor je zóna okolo mě, kam kůň může, jenom když mu to dovolím. Já ji vymezím. Kůň, kterého znám a důvěřuji mu, může být blíž než kůň neznámý. Ale vždy musí zastavit u hranice zóny a počkat na můj krok směrem k němu. I já, když ke koni přicházím, zastavím a počkám na jeho dovolení. Pokud přijdu jako rozjetý buldozer a vnímám jenom to, co chci udělat s koněm, nikoliv jeho samotného, dávám mu tím najevo disrespekt, zrazuju ho, a pak nechápu, proč nebude (dříve či později) ochotný ke spolupráci a podřízení se. Obráceně ale platí též, že pokud dovolím vstup do osobního prostoru, dávám tím najevo, že mě nemusí respektovat, a pak nestačím koukat, co všechno si ke mně dovolí. Je zajímavé, kolik potíží začíná už (úplně nenápadně) v tomto bodě. Pokud to člověk "správně nečte" a přeskočí tuto fázi vyjadřování respektu a pokračuje ve výcviku, může se jenom divit, proč má tak neposlušného koníka.
  3. S tím souvisí i způsob vodění koně, kdy mu dám důvěru a nechám mu prověšené, dlouhé vodítko, jenom po něm chci, aby respektoval můj osobní prostor, nevrážel do mě a nepředbíhal mě. Koník moc dobře ví, co po něm chci, zná stejná pravidla ze stáda, kde takto chodí vůdce a podřízený kůň ho následuje. Znamená to jediné: aby mě respektoval a vnímal. Neposlušnost se nedá omlouvat temperamentem, mládím, hladem, mouchama atd. Koník ví velice dobře, co to znamená, dovolíme-li mu drobné předbíhání: On je vůdce a nebude nás poslouchat. Když ne teď, tak jindy se to projeví v plné síle, např. při vyjížďce. Výchova koně je jako pyramida, kde základnu tvoří tento respekt a vůdcovství s budovanou důvěrou (proto to volné vodítko) a péčí o základní potřeby. Pokud bude malilinkatá chyba v základně, ani vrchol pyramidy nebude pevný, ačkoliv teď se to zdá nepodstatné.
    Tento výchozí bod s výchovou koní mě zaujal. Ačkoliv nemám ráda polidšťování zvířat, zde nacházím pravidla, platící jaksi napříč vesmírem. Jsou aplikovatelná na vztah s jakýmkoliv jiným zvířetem (vždy se musí vyvažovat respekt s důvěrou), dokonce i mezi lidmi a v neposlední řadě právě při výchově dětí.
    Každý ví, jak vypadá pes, kůň či dítě, které dostane moc lásky (byť té opičí) a žádné hranice, žádné vedení. Rozmazlení fracci nebezpeční sobě i ostatním. Opačný extrém je též katastrofou a tvrdým nátlakem bez lásky se vychovávají buď zlomení zoufalci nebo rebelové vyhledávající příležitost k tvrdému odporu.
    Moudrá výchova hledá dobro pro obě strany a umí se o ně postarat. Má na to vizi, sílu, lásku.
  4. Do této základny pyramidy patří i důslednost a předvídatelnost. Pokud koni dovolím, aby do mě přátelsky žduchal jenom proto, že mám dobrou náladu a chuť se s ním mazlit, a tak mávnu rukou nad nějakým osobním prostorem, pak se nesmím divit, že takto do mě bude žduchat a nevnímat mě, když s ním budu chtít cvičit, budu unavená naštvaná, v časovém presu. Když stanovím pravidlo, platí vždy.
    Předvídatelnost znamená, že když koně něco učím, začnu malým tlakem, po čtyřech vteřinách zesílím na větší, po dalších čtyřech na ještě silnější a dalších úplně stejných čtyřech vteřinách na nejtvrdší. (Při prvním to ucítí pouze na srsti, druhý na kůži, třetí na maso, čtvrtý na kost --- ten už ho přinutí.) Má to svoji logiku. Kůň možná napoprvé (obzvláště koně zvyklí reagovat na silné podněty) poslechne až na nejtvrdší tlak, ale VÍ, co mu předcházelo. Takže po pár opakování poslechne na letmý dotek, po dalších pár opakování na náznak pohybu a nakonec už jen na pohled. Koně jsou úžasně jemní a citliví.
    Hodně mi to připomíná děti. Často slýcháváme rodiče, jak si stěžují: "On mě neposlechne, dokud na něho neřvu." Není se co divit, když sledujete vývoj situace, sami rodiče si dítě takto nastavili a vše by se dalo odstranit fázováním tlaku, stejně jako u koníka.
    Podobně s onou důsledností. Kolik z nás dovolí dětem nějaké děsné řádění a drobné drzosti, když máme dobrou náladu, jsme odpočatí a chceme s dětmi prožít hezký den a nezabývat se malichernostmi. Pak ale nastane situace, kdy jsme podráždění z práce, unavení, do toho přijde nějaká návštěva a děti předvádějí právě to děsné řádění a drobné drzosti. Člověk se naštve, nervy hrozí prasknout, a tak jen co za návštěvou zapadnou dveře, napráskáme dětem. Pro ně je to ale velký výběr z konta důvěry, právě jsme je zradili a mají na nás zlost. Zrovna tak jako ten kůň.
    Když jsem pozorovala děti ve svém okolí, které mají nějaké vážnější problémy v chování (teď nemám na mysli ani jeden výchovný extrém typu opičí láska nebo drsný teror), všimla jsem si, že se kořen jejich problémů dotýká právě chybiček v oné pyramidové základně. Různé drobné nedůslednosti, nerespektování autorit, v kombinaci se zrazováním dětské důvěry přináší trpké ovoce v podobě neposlouchání, nevnímání druhých (s tím souvisí i ubližování, ponižování a jiné projevy sobeckosti), nezodpovědnost, odmlouvání, lhaní apod. Pak nepomůže ani sebelepší nedělní škola s dětskými bohoslužbami, systém odměn a trestů za dobré známky a chování, natož kroužky typu skaut nebo náboženství. Všechno začíná na té základně budováním vztahu. Protože kladné vlastnosti a potažmo dobré chování může vyrůst jen ze vztahu, kde je vyrovnaná láska a autorita. Nikdo cizí (bez vztahu) nemůže převychovat zlobivé dítě či zkaženého koně.
  5. Způsob učení vychází z přesvědčení, že kůň nám chce vyhovět, jen řeší, jak na to. Povel musí být srozumitelný, má vycházet z toho, co už umí a nesmí nad sebou cítit tlak našeho očekávání, netrpělivosti. V KAŽDÉ SITUACI se máme chovat tak, jako bychom měli HODINY ČASU A KILOMETRY PASTVIN PŘED SEBOU! Koni není nic do toho, že máme jen půl hodiny a nějaké očekávání, co chceme stihnout. Cítí naše napětí, tlak a očekávání. A kůň je vnitřně nastavený tak, že tlak v něm vyvolává protitlak. A nechtějme ho lámat násilím, jen bychom si zavařili na problém!
    Kůň se učí v uvolnění, nikoliv v tlaku. Myslím teď tlak fyzický, kterým ho něco učíme. To, že něco udělal dobře, pochopí, když okamžitě tlak uvolníme a uvolníme i sami sebe (po pár vteřinách i pohladíme, slovně pochválíme). Musí cítit i to uvolnění. Chválíme ho, ale ne za věci, které jsou hodně jasné a umí je, naopak nově naučená velká věc si zaslouží odměnu v podobě třeba úplného ukončení cvičení a procházky s koněm jen tak na vodítku. Pamlsky se jako odměna nedávají, neboť kůň musí pracovat z chuti ke vztahu, ochoty vyhovět autoritě. K ochotě se nedá donutit ani bitím za trest!
    Při jakékoliv práci by kůň neměl žrát. Jinak nevnímá a dává najevo nerespekt.
    Povely se vydávají stylem: "Prosím, mohl bys...?" (Nikoliv: "Padej, ty herko stará, nebo jednu slízneš!")
    Pokud kůň už nemůže, začíná nervóznět, udělám ještě alespoň jeden malinký kousek práce a pak skončím. Abych to byla já, kdo rozhodne o konci, ne ten kůň, ale zase s ohledem na jeho možnosti, schopnosti. Příště stejnou práci uděláme zas o kousek dál, a tak budeme pomalu posouvat kritickou mez, aniž bychom koně lámali násilím.
    Když se s koněm povede nějaká velká věc, odměníme ho klidem a v žádném případě to nechtějme opakovat. Lidé mají takovou odpornou vlastnost, že jak se něco povede, chtějí znova a znova. To koně ubíjí a může to zhatit celý výsledek. Vztah s koněm musí mít větší váhu než dosažené mety a jejich předvádění divákům.
    Stejně tak se od koně vždy odchází v dobrém a po uvolnění (poškrábat, kde to má rád, pohladit, pochválit).
    Pro změnu je dobré trávit čas s koněm v ohradě a nic po něm přitom nechtít. Sedět tam a číst si. Ať vidí, že ve vztahu s ním nejsme jenom, když po něm něco chceme. (Říká se tomu "Hra na zvědavost".) Nebo ho vzít na pastvu, projít se s ním na vodítku a ukázat mu chutnou travičku (jako dobrý vůdce).
Právě otázka způsobu učení u koně mě velice oslovila. Uvědomovala jsem si, jak jsem byla vychovávaná (asi jako my všichni, kdo jsme vyrůstali za komunismu) tím stylem, že co jsem udělala špatně, jsem poznala až podle trestu, který za to přišel. Taková vštípená nedůvěra k dětem, nedůvěra, že by mohly být v podstatě hodné a že by mohly chtít vztah s dospělými, nedůvěra, projevující se trestáním za špatné věci více než potvrzováním dobrého chování uvolněním (příjemným prožíváním) ve vztahu.

S tím souviselo i různé lámání a nerespektování dětského názoru, chybělo porozumění dětské nezralosti. Děti se braly jako malí dospělí. Samozřejmě dělám stejné chyby. Když už dítě nemůže, mám sklony ho tlačit dál a dál, prostě jen proto, že to tak chci a vidím jako nutné. Mám obavu, že když povolím tomu dětskému kňourání, už se nehneme z místa a obtočí si mě kolem prstu. Toto zaměření na výkon a výsledky místo na vztah ničí vztah s koněm stejně tak jako s dítětem. Dítě musí mít pocit, že MÁME HODINY ČASU A CELÝ DĚTSKÝ POKOJ VOLNÝ JEN PRO NĚ! A že ho budeme milovat, i když bude úplně natvrdlé a neschopné. A musíme mu věřit, že nám vyhovět chce. Neustálé dokazování dětem, že jsou neochotní pitomci (což je nutí dokazovat rodičům opak) už také napáchalo mnoho škod v českých domácnostech.

Odměňovat dobré chování pamlsky i styl předkládání pokynů ("prosím"), to je též stejné jako u koní. Ochota musí růst ze vztahu, nikoliv z touhy po odměně. Dobré chování také podmíníme společným uvolněním, radostí nad dobrou prací, hezkou procházkou či kvalitně stráveným časem, jak je dítěti milo.

Hra na zvědavost se dá též aplikovat do dětského světa. Vždyť kolik dětí zkoprní, když do dětského pokoje vejde otec. Očekává dril. Rodiče si neuvědomují, jak často jsou v kontaktu s dítětem, jenom když po něm něco chtějí nebo kvůli pragmatickým důvodům: Čistil sis zuby? Dojdi nakoupit. Co ve škole? To, co rodiče berou jako projev zájmu, se stává pro děti zdrojem stresu, a cítí se komandované. Trávit čas s dětmi, kdy po nich nic nechceme, jenom nám je spolu prostě dobře vedle sebe, má velký význam, i když je to zdánlivě ztráta času.

Jak pro koně, tak tisíckrát více pro dítě je důležité odcházet v dobrém. Není nic horšího, než "zpražit" dítě (byť výchovně) a odejít s třísknutím dveří. Musí vědět, že ho máme rádi, i když dělá chyby, a že na naší lásce k němu se nic nezměnilo. Obejmout ho, pohladit a ujistit ho o všem dobrém, co k němu v srdci chováme.

Koně jsou výborní učitelé. Něco u dítěte můžete "hodit za hlavu", protože chyby ve výchově nejsou vidět hned a patnáctikilogramové dítě vztekající se na chodníku snadno zpacifikujete plácnutím na zadek. Ale pětisetkilogramoví koně, u nichž stejné chyby vedou k podobným projevům se stejnou razancí, to už se jen tak "hodit za hlavu" nedá. Zdivočelý kůň je smrtelně nebezpečný sobě i ostatním. Bohužel, rodiče si neuvědomují podobně vážné následky u dětí.

Ze strany "klasických koňáků" se často setkáváme s projevovanou nedůvěrou a despektem. Náš přístup jim připadá nebezpečný, amatérský, bez výsledků.
"No jó, tak si hrajte!" řekl mi jeden takový. A tak my si hrajem. Hrajeme si tak, že během pár měsíců se nervózní kopaví koníci mění ve vnímavá přátelská stvoření.

Jaruška --- když k nám přišla, byla tak znecitlivělá na tlak, že převálcovala vše, co jí stálo v cestě, a nedala se zastavit ani na udidle. Vyváděla jsem ji z ohrady a ona mě povalila na zem a táhla za sebou po blátě. Z procházek mi utíkala a o vyjížďkách nemohla být ani řeč --- byla neovladatelá.
"Hucul musí být hubený, hladový a bitý." Takové rady jsem dostávala od klasických koňáků. To jsem ale nechtěla. Začali jsme pracovat podle NHS a brzy se náš buldozer proměnil v jemného citlivého koníka. Na procházky chodím bez ohlávky i bez vodítka a i ze sedla krásně reaguje na sed a jemné přiložení holeně.

Nebo Svit --- koníček zrazený lidmi. Nervozitu projevoval neustálým chozením dokola, občas po lidech i kopal. Dneska ho jezdí děti jen na pracovní ohlávce a patří mezi naše nejspolehlivější koníky.

Zpět na hlavní stránku