TEOLOGICKÁ VÝCHODISKA naší vize

(Zastavíte-li kurzor myši nad biblickým odkazem, mělo by se Vám ukázat plné znění odkazu.)

7 Propozic (stručně)

  1. Boží volání bývá spojeno s objektivní potřebou.
  2. V České republice je v současné době jednou z nejpalčivějších objektivních potřeb neutěšený stav dětí vyrůstajících v ústavní péči a týraných v rodinách.
  3. Morální krize společnosti je primárně duchovní.
  4. Křesťané mají moc změnit duchovní klima své země (2 Paralipomenon 7:14).
  5. Křesťané v České republice jsou (slovy Keitha Greena) církví, která "spí ve světle", příliš často zahleděni do svých vlastních zájmů či problémů a žijící v samolibé ignoranci skutečných objektivních potřeb.
  6. Jestli má nastat probuzení v České republice, křesťané jsou první, kdo potřebuje probudit.
  7. V postmoderní době, kdy prakticky nikdo není zvědavý na propoziční tvrzení, dovolávající se objektivní pravdy (tomu se dříve říkalo kategorický soud), patrně jediný účinný prostředek oslovení nevěřících je žité mystérium -- životní styl, který vzbuzuje otázky; způsob života, jaký by nedával smysl, kdyby Bůh neexistoval.


7 Propozic (podrobně)

  1. Boží volání bývá spojeno s objektivní potřebou.
  2. Nikde v Bibli není jediný náznak, že by Boží volání mělo vycházet z našich přirozených obdarování. Například, když někdo umí hrát na hudební nástroj, často upadá do pokušení (kterému velmi často rád podléhá), že účinkování ve chválící skupince musí být Boží volání pro jeho život. Bůh může mít docela jiné plány, ba dokonce by nebylo od věci tvrdit (přinejmenším v obecné rovině), že Bůh vede člověka právě k tomu, aby se překonal (Mt 16:24).

    Proroci vždy volali po nápravě v reakci na aktuální situaci, ke které odmítali zůstat slepí i na vlastní úkor. Proroci, kteří předstírali, že je vše v nejlepším pořádku, ačkoliv nebylo, byli falešní.

    Pokud máme oči otevřené k aktuálním potřebám kolem nás, pak je možné, že to, co nám jde nejlépe, nakonec ve službě zužitkujeme, stejně jako je možné (a pravděpodobné), že taky bude spousta věcí, které se budeme muset naučit coby zbrusu nové. Klíčová otázka proto není Co umím?, nýbrž Bože, tady jsem, co ode mě očekáváš?

  3. V České republice je v současné době jednou z nejpalčivějších objektivních potřeb neutěšený stav dětí vyrůstajících v ústavní péči a týraných v rodinách.
  4. V České republice je přes 20.000 dětí umístěno v institucích, jsme za to Evropskou Unií opakovaně kritizováni. Statistika, která počítá, kolik z 10.000 dětí do tří let věku je v ústavu, nás usvědčuje z naprosto nejhoršího stavu v Evropě, snad i na světě. Pro srovnání: Island 0, Rakousko 1, nejbližší nám Polsko 9, a my -- 60!!!!!!! Absolutní katastrofa!!! Problém je sněhová koule: Děti bez rodin v mnoha případech dosažením plnoletosti opustí svou "mateřskou" instituci, skončí na ulici a začnou plodit děti, o které se nebudou starat.

    40.000 dalších dětí je týráno v domácnostech. Každoročně jich na následky týrání zemře 50! Měly by být odebrány a umístěny do dětských domovů, kde by jim bylo líp (ó hrůzo!), jenže právě proto, že Evropská Unie na nás vyvíjí tlak na snížení počtu dětí v ústavech, sociální pracovnice často ponechávají týrané děti v jejich abusivních rodinách, přestože o nich dobře vědí, jen aby počty dětí v ústavech nerostly tak rapidně.

    Lidé mimo Českou republiku (a tudíž neobeznámeni z českými zákony) by měli vědět, že situace v oblasti pěstounské péče a adopce je výrazně odlišná od situace dejme tomu ve Spojených Státech. Statisticky lze prokázat, že v tradičně katolických zemích bylo (a je) nesrovnatelně více sirotčinců než v protestantských, kde se za normální řešení více považovala pěstounská péče. Česká republika (kdysi protestantské území, leč násilně zrekatolizováno) považuje ústavní péči za standardní. Dětské domovy a kojenecké ústavy praskají ve švech, a vzhledem k tomu, že dostávají od státu peníze podle počtu umístěných dětí, ředitelé se moc nehrnou do toho, aby je propouštěli do pěstounské péče. Ačkoliv to nejsou oni, kdo o tom rozhoduje, umějí v tom chodit. Pokud biologický rodič nekontaktuje dítě alespoň jednou za 6 měsíců (pohlednicí nebo telefonem, ani to nemusí být osobní návštěva), dítě je právně volné pro pěstounskou péči. Takže ředitel(ka) ústavu zatelefonuje rodičům (přestože nesmí) a i když nikdo nezvedne telefon, zapíše si do záznamů,že kontakt byl proveden a dítě volné není. (Známe osobně takové případy.) A ústav dostává na každé dítě 2.5 zaměstnaneckých platů (kolem Kč 60.000,- měsíčně), zatímco pěstoun dostane na první dítě Kč 3.000,- a na každé další polovinu --- čtyřicetkrát míň než ústav.

    O adopci (nezrušitelné osvojení) žádají obvykle jen bezdětné páry. Jejich požadavky bývají nekriticky vysoké ("bílé miminko vysokoškoláků"), takže čekávají dlouho, protože takových žadatelů je mnohem více než dětí legálně volných k adopci. O pěstounskou péči pak žádají rodiče ochotní pomoci dítěti s jedním ze tří druhů hendikepů: fyzický, mentální, etnický (většinou romské nebo vietnamské dítě). Takových rodičů je o poznání méně než takových dětí. Stát kontroluje náhradní rodinnou péči, a proto žadatelé musejí projít dlouhým procesem psychologického vyšetření, než mohou být zařazeni do databáze žadatelů o pěstounskou péči. Pak komise (která nezná ani je ani dítě jinak než z papírů) vybere rodinu pro dítě (nikoliv dítě pro rodinu). Dítě, které dostanete, neuvidíte dříve, než vám je přidělí. Pak máte tři měsíce na to, abyste podali návrh k soudu, který učiní vaši pěstounskou péči trvalou. Když to nestihnete, dítě se vrátí do ústavu.

    Formality jsou únavné a rodiče musejí vědět, co chtějí, aby vytrvali. Pěstounská péče je navíc obtížná i tím, že sklízíte ovoce těžkých hříchů někoho jiného. Když se vám narodí "normální" dítě, začínáte s ním řekněme na nule. Investujete svou námahu, a když se pod vašim vedením rozvine do plnosti svého potenciálu, dosáhne řekněme stupně sto. Avšak když máte dítě z ústavu, nezačínáte na nule. Začínáte někde hluboko v mínusu, řekněme na mínus osmdesáti. S vynaložením dvojnásobného či trojnásobného úsilí, než by vás stálo vaše vlastní dítě, ho vypipláte na mínus dvacet. To samo o sobě je zázrak. Jenže co vidí vaše okolí? Nevychovaného spratka, kterému jakoby se nikdo nikdy nevěnoval. Co namítnete učitelce, která vám na vaše líčení okolností odpoví: "Tak jste si ho neměli brát, když to nezvládáte!" Jediná možná odpověď zní: "Vážená paní učitelko, kdybyste vy si vzala jedno, nemusela jsem si já brát tři!" Jste však sami proti celému světu. Je těžké najít někoho, kdo vám porozumí. Jenom jiní pěstouni se stejnými zkušenostmi vědí, o čem mluvíte.

    Je to tak těžké, že si neumím představit nevěřící, jak to zvládají bez Boží dennodenní pomoci. A přesto, většina pěstounů v České republice jsou NEVĚŘÍCÍ! Neuvěřitelné. Je to důkaz, že Bůh vepsal svůj zákon do srdcí pohanů (Ř 2:13-15).

    Ale kde jsou křesťané?

  5. Morální krize společnosti je primárně duchovní.
  6. Výše uvedené statistiky přímo souvisí s faktem, že jsme nejateističtější stát v Evropě (hned za Estonskem). To má své historické příčiny. Westfálský mír, kterým roku 1648 skončila Třicetiletá válka, rozdělil Evropu na západní protestantskou a východní katolickou. České území skončilo pod katolickou nadvládou. Začalo období násilné rekatolizace (kdo nebyl katolík, byl pryč -- v exilu nebo po smrti), českého baroka, nebo také Temna, jak tomu říká Alois Jirásek, které trvalo tři století a skončilo s první světovou válkou rozpadem Rakousko-Uherské monarchie roku 1918, kdy vzniklo svobodné Československo.

    Dvacetiletá svoboda odhalila, že právě skončivší rekatolizace nezpůsobila, že by z národa Čechů byl národ katolíků, nýbrž národ pohanů. Měli jsme tak akorát plné zuby toho, aby nám nějaký velký národ diktoval, čemu musíme věřit. To, co nám předkládali jako dogmata katolíci = Habsburkové = nenávidění Němci, jsme s úlevou odhodili jako zastaralý a nepotřebný přežitek včetně všech biblických pravd. Dlužno podotknout, že primární kořen našeho národního ateismu není katolicismus, nýbrž to, že byl vnucený násilím. Kdyby byl býval vnucený násilím protestantismus, dosáhl by stejného výsledku.

    Kultura první republiky byla charakterizována oslavováním živočišného tělesně-pudového pohanství v literatuře i v obecné kultuře. Literární kritik František Goetz hodnotí právě se rodící českou poezii slovy: "To, co tu roste, je vlastně prvé opravdové české pohanství: neboť pohanství Vrchlického bylo odvozené a Neumannovo mělo v sobě také rys protestu. Toto pohanství, znající tělo, hmotu a sílu jako úhrn života, mělo prostou etiku: to, co stupňuje život, je dobré, vše, co jej podvazuje, je špatné." (František Goetz: Básnický dnešek, 1931)

    Svoboda skončila roku 1938, kdy vypukla druhá světová válka. Znova Němci -- velký národ, diktující nám, čemu máme věřit, zabíjející každého, kdo si dovolil vlastní názor. Po skončení druhé války jsme zase byli v područí velkého národa -- Sovětského svazu. Zpočátku jsme to vítali, po Mnichovské zradě jsme skutečně byli nakloněni věřit tomu, že socialismus je spravedlivější systém než kapitalismus, a marxistický vědecký ateismus nacházel úrodnou půdu všude. Pražské jaro 1968 ukázalo pravý charakter "velkého bratra" -- stejný násilník, lupič a vrah jako všichni před ním.

    Od Sametové revoluce v 1989 jsme byli opět po dvacet let (do podpisu Lisabonské smlouvy v listopadu 2009) svobodnou zemí, od 1993 bez Slováků. Pořád jsme čím dál horší pohané, alergičtí na to, aby nám velký národ diktoval, čemu musíme věřit. I kdyby misionáři měli tisíckrát pravdu, my ji nepřijmeme. Jsme jako děti, týrané vlastním otcem, kterým naivní kazatel vysvětluje, že Bůh je Otec, a proto Ho musejí milovat a přijímat se všemi Jeho nároky a požadavky. Naše nevíra v Boha má své ovoce -- morální rozklad společnosti. Týrání a zahazování dětí je jen jedním z bezpočtu rysů, typických pro naši současnou společnost. Žel, je jedním z těch, které nejpalčivěji křičí do nebe. Slova Stanleyho Kubricka platí o našich sousedech stejně jako o nás (ve velkém, mezinárodním měřítku, i v malém -- ve vztazích mezi lidmi, a zejména vůči vlastním dětem):

    Velké národy se vždy chovaly jako gangsteři, a malé jako prostitutky.

    Stanley Kubrick

  7. Křesťané mají moc změnit duchovní klima své země (2 Paralipomenon 7:14).
  8. Biblická kniha 2 Královská 17:26-28 nám ukazuje pozoruhodnou situaci. Na první pohled by se zdálo, že invaze dravých zabijáckých šelem na určité území je něco jako přírodní pohroma. Poslat tam jako řešení kněze pak vypadá jako úplná šílenost. A přesto Asyřané, i když se mýlili v tom, že považovali Hospodina, Boha Izraele, za jednoho z národních teritoriálních bohů, jaké mají všechny národy, měli pravdu v jedné věci: Zničující katastrofa je primárně duchovní. A v duchovní sféře spočívá její náprava.

    A druhá kniha Letopisů (Paralipomenon) 7:14 jde ještě dál a připomíná, že zodpovědnost za duchovní klima země se všemi důsledky do všech oblastí života společnosti má Boží lid: "Jestliže se pak můj lid, který se nazývá mým jménem, pokoří a bude se modlit, bude hledat mou tvář a odvrátí se od svých zlých cest, potom je vyslyším z nebe, odpustím jim jejich hřích a uzdravím jejich zem."

  9. Křesťané v České republice jsou (slovy Keitha Greena) církví, která "spí ve světle", příliš často zahleděni do svých vlastních zájmů či problémů a žijící v samolibé ignoranci skutečných objektivních potřeb.
  10. K naší hanbě je dlužno přiznat, že pro změnu k lepšímu toho jako křesťané moc neděláme. Jistě ne všichni se musejí nutně stát pěstouny. Ale VŠICHNI křesťané bez výjimky jsou solí země a světlem světa. Jestli nazývají Ježíše Krista svým Pánem, pak toto panství musí být někde vidět. Pro někoho může být Boží volání postarat se o stárnoucí rodiče nebo smířit se s tchyní. Neoddiskutovatelným faktem nicméně zůstává, že zahozené děti jsou větší bolestí než toulaví pejsci. Budeme se tvářit, jakože je všechno v pořádku? Anebo se budeme alespoň snažit podílet se na nápravě, i kdyby to měl být finanční příspěvek Fondu ohrožených dětí nebo nějaké podobné neziskovce? Když slyšíte bezmocné dítě plakat, co uděláte? Pomůžete mu, anebo necháte své srdce zkamenět? Nuže, desetitisíce bezmocných dětí volají o pomoc. Víte to, slyšíte je. Co Vy na to?

    Co dnes říkáme, je že jste buďto součástí řešení,

    anebo součástí problému.

                                                    Eldridge Cleaver

  11. Jestli má nastat probuzení v České republice, křesťané jsou první, kdo potřebuje probudit.
  12. Ačkoliv křesťané ve svých krédech, písních a modlitbách vyznávají Ježíše Krista svým Pánem, mnozí i bývají daleko od něho. Jsou mnozí tací, kteří prožívají své křesťanství ve svých představách a v nedělních pobožnostech, ale v praxi nedokážou vyvyšovat Ježíše nade všemi oblastmi svého života.

    Kolik pokrytectví a bahna se skrývá v církvích, je asi zbytečné zde rozpitvávat. Všichni ale víme, že společensky přijatelné hříchy (jako neautorizované přepalování CD, daňové podvody, sledování erotických filmů, hašteření církevních autorit a žabomyší války mezi členy sboru) je to, co církev zbavuje slanosti.

    Pán Bůh dal církvi obrovskou moc (Mt 18:18), kterou však nedokážeme pro tyto a jiné nedůslednosti využívat ani k uzdravování údů Kristova těla, ani k efektivní službě.

  13. V postmoderní době, kdy prakticky nikdo není zvědavý na propoziční tvrzení, dovolávající se objektivní pravdy (tomu se dříve říkalo kategorický soud), patrně jediný účinný prostředek oslovení nevěřících je žité mystérium -- životní styl, který vzbuzuje otázky; způsob života, jaký by nedával smysl, kdyby Bůh neexistoval.
  14. Postmoderní doba se svým úspěšným tažením proti "objektivní pravdě" ukazuje církvi, že se již ve svém svědectví nemůže opírat o korespondenční teorii pravdy. Evidencialismus přestává být efektivním apologetickým nástrojem, protože čerpá z modernistického paradigmatu subjekt-objekt. I kdyby křesťané disponovali sebepřesvědčivější racionální argumentací, nemají s kým argumentovat. Hovořit o "objektivní pravdě", která existuje, jako by se nás netýkala, již není možné. Pro tento druh argumentace nenajdeme partnera do dialogu. Evidencialističtí autoři (např. Josh McDowell) mohou výtečně posloužit křesťanům k upevnění jejich víry a k ujištění, že na cestě za Kristem nemusejí spáchat intelektuální sebevraždu. Vůbec se však tento druh literatury a argumentace nehodí pro přesvědčování nevěřících -- žádné důkazy nikoho k víře nepřivedou. (Zůstávají totiž v oblasti rozumu; a srdce, o které jde především, se nedotýkají.)

    Ačkoliv ze všech možných denominačních a doktrinálních afiliací jsou to právě evangelikálové, kdo je proslulý připraveností "podat odpověď každému, kdo se jich zeptá na důvod jejich naděje" (1 Pt 3:15), jeden nenápadný malý problém je v tom, že se jich nikdo neptá.

    Jestli mají křesťané ještě někoho oslovit, je zapotřebí hledat nejen nové cesty komunikace. Bude nutné opustit zastaralé modernistické paradigma, ve kterém si apologetika vystačila s "dokazováním objektivních pravd". Jediné, co dnes může oslovit nevěřící způsobem, který v nich vzbudí otázky po křesťanské naději, je životní styl křesťanů, který nemá vysvětlení mimo Boha, ve kterého vyznávají, že věří. Zásluhou osvícenských filosofů (jako Lock, Descartes, Kant) vznikly dichotomie, které dnes považujeme za samozřejmé: objekt-subjekt, realismus-idealismus, poznání-názor, fakt-hodnota, rozum-víra, racionální-iracionální, veřejný-soukromý. Tato filosofická tradice učila přemýšlet o poznání jako o obraze či zrcadle, v němž se ukazuje svět, jaký doopravdy je. Takový pohled však s sebou nese svou vlastní řadu problémů, pramenících z možnosti, že naše poznání nemusí zrcadlit svět, jaký je doopravdy. V tomto rámci je pravda "venku ve světě", kde čeká na své odhalení. Když lidé objeví "pravdu", zobrazí ji věrně ve své mysli a výstižně ji vyjádří svým jazykem, pak mají pravé poznání. Tomuto způsobu nazírání na realitu říkají filosofové "korespondenční teorie pravdy" (naše výroky o Bohu, o světě, o člověku korespondují se skutečností).

    Potřebujeme však nové paradigma, ve kterém zmizí dichotomie objektivní pravdy (existující "tam venku", nazírána "odnikud") a subjektivní pravdy "jenom pro mě". Podle tohoto nového paradigmatu, po němž postmoderní situace volá a prahne, víra již není mentální stav, který koresponduje či nekoresponduje s objektivní realitou; víra a přesvědčení jsou chápány jako návyky jednání.

    Opustíme-li pod tlakem postmoderního vlivu modernistické paradigma "objektivní pravdy", přiblížíme se k biblickému, tedy premodernímu vnímání světa. Ocitneme se v myšlenkovém rámci, ve kterém nelze nezúčastněně mít pravdu, jako kdyby se nás netýkala, ale kde je nutno pravdu žít (3 J 1:3-4).

    Taková změna paradigmatu přinese nový druh odpovědí na staré problematické otázky. Např. jeden z tradičních apologetických "oříšků" je otázka spásy "nevinných exotických domorodců, kteří nikdy neslyšeli o Kristu". Apologetická odpověď podle starého paradigmatu by zněla v tom smyslu, že nikdo nejde do pekla za to, že neslyšel o Kristu, nýbrž za své hříchy; protože všichni zhřešili (Ř 3:23), nikdo není "nevinný"; kdyby někdo takový existoval, neměl by problém a šel by do nebe rovnou i bez Krista, jenž problém je ten, že žádný nevinný domorodec neexistuje; kdo bude potrestán, bude potrestán spravedlivě; že některým se dostalo té výsady dozvědět se o Spasiteli, je milost, na kterou si nikdo nemůže činit nárok.

    Sami křesťané, kteří podobnou argumentaci někdy použili, v poctivosti srdce cítí, že ani tato odpověď není zcela uspokojivá. Čím důmyslněji své argumenty leštíme, tím více jako bychom se míjeli cílem. Je to apologetika brilantního rozumu, leč chladného srdce.

    Podle nového paradigmatu na takovou otázku nelze odpovědět svým intelektem a zůstat nezúčastněný svým činem. V novém rámci má tato otázka jedinou správnou odpověď: Komu leží na srdci osud nebohých domorodců, kteří nikdy neslyšeli o Kristu, nechť se obtěžuje zdvihnout kostru a jde jim Krista zvěstovat! Jinak ať nepředstírá, že ho to doopravdy zajímá; ve skutečnosti jen používá teoretický problém (v rámci modernistického paradigmatu) jako racionalizující výmluvu, proč Boha odmítnout ("Vidíte přeci, jak je nespravedlivý!").

    Nové paradigma nabízí výhodu neotřelé autorizace svědectví. Ta vlastně není nová, spíše často opomíjená; křesťané všech dob od počátku svědčili o Kristu svým životem. Tertuliánův výrok "Krev mučedníků je símě církve!" dává smysl: Tam, kde byli křesťané nejvíce pronásledováni, nejrapidněji narůstal počet jejich následovníků, kteří také toužili mít jejich nekompromisní statečnost, a proto přijímali jejich Boha.

    Od dob osvícenství, s přijetím modernistického paradigmatu a dichotomie objektivní-subjektivní, však církev často zneužívala apel na objektivní pravdu jako záminku, jak se vyhnout zodpovědnosti před zraky světa. Křesťané hlásali, že evangelium je objektivní pravda bez ohledu na to, jak žili.

    Na co však svět čeká (a co se církev zdráhá nabídnout), není více nekonečných řečí o objektivní pravdě, nýbrž ztělesněné svědectví, které zřetelně demonstruje, proč by vůbec měl někdo naslouchat.

    Nové paradigma však s sebou také nese nové závazky. Výhoda obnovené důvěryhodnosti bude vykoupena sebezapřením -- projevem lásky, která něco stojí. Chtějí-li křesťané vykřikovat, že potrat je hřích, musejí nejprve projevit ochotu ujímat se svobodných matek a sociálních sirotků. Protestují-li proti eutanazii, bude jejich hlas brán vážně teprve tehdy, když svět uvidí jejich péči o stárnoucí a nemohoucí.

    Nikoho nezajímá, kolik toho znáš,

    dokud nepoznají, jak se o ně zajímáš.

                                                    Paul Long

    Lékař, pro něhož určité nemocnice zůstanou zavřeny, protože odmítne provádět potraty; obchodník, který svou poctivostí přichází o zisk; profesor sociologie, ochotný ztratit svůj post, protože nehodlá vyučovat sociologii na bázi determinismu; pastor, který raději opustí sbor, než aby se podřídil diktátu liberální teologie; kazatel, který volá lidi k obětavým činům, místo toho, že by je ukolébával do nevzrušeného pohodlí, zatímco v jejich kultuře právě probíhá nová verze holocaustu... to jsou příklady sebezapření a oběti, jakou lze přinášet v dnešní době (dal by se samozřejmě uvést bezpočet dalších).

    Tak mohou křesťané naplnit Kristovu vůli být solí zemi a světlem světu (Mt 5:13-16).


Ono to funguje!

Naše vlastní zkušenosti potvrzují, že výše nastíněným směrem cesta skutečně vede, že to není jen výmysl "profíků teoretiků".

Sedmá propozice

Deniska slouží jako skvělý příklad toho, že Philip Kenneson (propozice č. 7) postihl něco velice podstatného velmi trefně. Ať už o Denisce mluvíte s dětskou lékařkou ("A proč jste si ji vlastně vzali, když už jste měli svoje vlastní děti?") nebo s kolegy na pracovišti ("Vy musíte být blázni!") nebo s vesničany ("To jsi takový křesťan?"), okamžitě se nabízí jedinečná příležitost říct něco jako: "Věřím, že Kristus nás miloval první, a teď chce, abychom stejnou lásku dávali dál těm, kdo si to, stejně jako my, nezaslouží."

A všichni zůstanou zírat s otevřenými ústy. Nepotřebují "dokazovat", že Ježíš je živý; vidí důkaz na vlastní oči.

Zkuste si ale představit, že bych se snažil jejich intelektu předkládat tradiční apologetické argumenty pro existenci Boží. Nebyl by takový problém je vyjmenovat a rozpitvat (argument z pohybu, kosmologický argument, argument z možnosti a nutnosti, argument z dokonalosti, teleologický argument, morální argument, Bůh jako vrozená idea, argument z mysticismu, argument z pravdy, ontologický argument, argument lidské omezenosti, argument z percepce, existenciální argument... a to ještě nejsou všechny). Mnohem větší problém by byl dokončit alespoň jednu větu. Nikdo, absolutně nikdo by se se mnou nebavil. Od prvního pokusu tohoto druhu by mě měli za pošuka, kterému je lepší se zdaleka vyhnout. A měli by pravdu.

Ale všichni naslouchají, když vidí. Mají o čem přemýšlet, protože je jim jasné, že odněkud berete sílu, kterou sami nemají.

Nakažlivost pěstounské péče

Od prvních měsíců, co jsme měli Deni u nás, nám návštěvy říkaly: "To je sladké dítě, my bychom taky takové chtěli!" To nám poprvé vnuklo nápad, že by se pěstounská péče dala cíleně šířit.

Jsme pěstouny od roku 2002. Za tu dobu jsme měli možnost ovlivnit několik rodin k podobnému kroku. Jedna samoživitelka s odrostlými dětmi si vzala do pěstounské péče dospívajícího chlapce. Jiná rodina se svými třemi malými dětmi si vzala dvě miminka s Downovým syndromem. Další rodina se třemi adoptovanými dětmi si zažádala o sourozeneckou skupinu do pěstounské péče.

Když to dáme dohromady se skutečností, že my sami jsme se stali pěstouny až poté, co jsme viděli pěstounskou rodinu v akci, vychází nám zřetelný závěr, který i ostatní pěstouni potvrzují: Pěstounská péče je nakažlivá. Inspiruje k následování.

Proto jsme se rozhodli založit neziskovou organizaci, jejímž prostřednictvím bychom o dosažení tohoto cíle usilovali naplno.

TAKŽE, LÍBÍ SE VÁM NAŠE VIZE?

Prosíme, modlete se za ni.

JEŠTĚ POŘÁD SE VÁM LÍBÍ?

Prosíme, zařaďte nás na svůj pravidelný modlitební seznam. Vaše modlitby potřebujeme víc než cokoliv jiného.

KDYŽ SE MODLÍTE, CÍTÍTE SE VEDENI KU POMOCI?

Napište Aleně
Napište Šimonovi

Zpět na vizi

Zpět na hlavní stránku